V pojednání „O půvabu a důstojnosti“ rozlišuje Schiller
„architektonickou“ krásu lidské postavy, která je dána přírodou, a krásu
lidské postavy, která je „řízena lidskou svobodou“. Architektonická
krása se projevuje v poměru jednotlivých složek lidské postavy,
v plynulých tělesných obrysech, náležitém vzrůstu a podobně. Za tyto
přednosti vděčíme přírodě. Architektonická krása je vnímána ve smyslovém
světě, je to krása přináležející samotnému objektu. Přesto považuje
Schiller architektonickou krásu za „občanku dvou světů“, světa
smyslového a světa rozumového, protože subjekt posuzující
architektonickou krásu spojuje tuto krásu s lidským duchem.
Architektonická krása lidské postavy se posuzujícímu subjektu jeví jako
vyjádření lidského rozumu. Tato krása tedy dokáže propojovat smyslovou
skutečnost a skutečnost inteligibilní, „materiálno“ v ní „získává úctu
rozumu“ a „racionálno náklonnost smyslů“. Naproti tomu krása řízená
svobodou se nerealizuje v samotných nutných, tedy rozumem řízených
tělesných pohybech, ale v pohybech mimovolně doprovázejících „morální
pocity či morální smýšlení“. Tuto oblast, oblast morálního cítění
považuje Schiller za vlastní oblast lidské svobody, oblast nezávislou na
racionální nutnosti a smyslových potřebách. O této kráse řízené
svobodou hovoří Schiller jako o půvabu. Schiller předpokládá, že
samotnou realizací půvabu jsou „sympatetické pohyby“, tedy pohyby
mimovolně doprovázející morální stav cítění mysli a jednání mysli,
kterým se morální stav jejího cítění realizuje. Půvab však musíme
zásadně odlišovat od pohybů pudových, založených na pudové přirozenosti a
smyslovém cítění. Půvab je tedy sice – obdobně jako pudové pohyby –
mimovolný, ale hledáme ho v pohybech závislých na vůli. Vyžadujeme ho od
volních pohybů, říká Schiller, už půvabu samotného je ale
zároveň „vypuzeno“ všechno, co je „závislé na vůli“. Hledáme ho tedy
v tom, „co je na úmyslných pohybech neúmyslného“, a v tom, co je zároveň
„v souladu s morální příčinou v mysli“.
Žádné komentáře:
Okomentovat