Tohle je maso

Dva hektary půdy uživí jednoho člověka konzumujícího maso, čtrnáct vegetariánů a padesát veganů. Světový hlad a devastace životního prostředí konvenčním zemědělstvím se stávají stejným důvodem k vegetariánství, jako jsou zdraví a slušnost.

Libru masa ze živého. Taková je v Shakespearově hře podmínka štvaného Žida Shylocka, pokud mu Antonio půjčené peníze do měsíce nevrátí. Známá zápletka má i následující význam: maso je i společenským symbolem. Navozuje představu blahobytu (večeře je „poctivá“ jen s flákotou), sociálního (sebe)potvrzení („grilujeme s přáteli“) a iluzi síly a moci („skuteční chlapáci by se po bifteku utloukli“). Tkáň na talíři se stala centrem pokrmu, kterou další potraviny jen obkládají - bez ohledu na jejich nutriční hodnoty a bez jakýchkoli dalších ohledů.

Jenže: pro buddhismus, hinduismus, hnutí Hare Krišna a jiné, především východní tradice s principem neubližování je přirozené maso nekonzumovat. Praktikuje to například čtyřicet procent Indů, což je nějakých 500 milionů lidí.
Ovšem s nekritickým přejímáním euroamerického životního stylu celosvětová spotřeba masa roste. V Číně za třicet let o 150 procent, v Indii za posledních patnáct let skoro o polovinu. Globální propojenost tuto změnu stravovacích návyků mění v hrozbu. Pokud by každý člověk na světě chtěl sníst kolem sta kilogramů masa ročně jako Češi a další evropské národy, do třiceti let vyčerpáme půdu, vodu a zásoby potravin. Hlad roste už teď, hladoví více než 1,2 miliardy lidí, jeden člověk ze šesti.

Zlověstný stín kravína Dopřejme si překlad anglického „Livestock’s Long Shadow“ jako „Za kravínem je největší tma“. Stejnojmenná zpráva vydaná mezinárodní Organizací pro výživu a zemědělství při OSN (FAO) čítá 416 stran čtení, o kterém se moc nemluví a už vůbec se podle něj nejedná. Znamenalo by to překopat dosavadní způsob zemědělství od A do Z. Zpráva identifikuje konvenční (běžné, intenzivní, průmyslové) zemědělství jako vysoce nehospodárný a neefektivní způsob nakládání s přírodními zdroji a jako slepou cestu, na jejímž konci nenalézáme nasycení, nýbrž hlad.

Klíčové jsou následující vzkazy: Chov hospodářských zvířat využívá až 70 procent veškeré zemědělské půdy a 30 procent suchozemského povrchu. Skoro dvě třetiny úrody potravin v Severní Americe a západní Evropě se spotřebují na výrobu masa. Živočišný průmysl patří mezi faktory, které nejvýznamněji přispívají ke klimatickým změnám na všech úrovních, od místních po globální.

„Větší část plochy zemědělské půdy je věnována produkci plodin ke krmení zvířat. A to pouze zvířat chovaných k jatečným účelům, bez dojnic a nosnic,“ potvrzuje Richard J. Barták, který se environmentálním aspektům výživy věnuje od šedesátých let.

Převeďme si globál za humna. V našem klimatickém pásmu se na jednom hektaru dá vypěstovat přibližně 15-20 tisíc kilogramů brambor, čtyři až pět tisíc kilogramů pšenice, až čtyři a půl tisíce kilogramů ječmene a až sedm tisíc kilogramů kukuřice. Ovšem stejná plocha uživí jen tzv. „jednu velkou dobytčí jednotku“, asi 500 kilogramů živé váhy, což je například jedna kráva. Po jejím zabití a zpracování získáme jen 300-350 kilogramů masa. Ačkoli se údaje o „výtěžnosti“ (příšerný pojem bohužel zcela odpovídá kontextu průmyslového zemědělství a směle se řadí hned vedle lidských zdrojů) liší podle druhu, živočišná výroba je vždy podstatně méně efektivní než rostlinná. Nevyjímaje výživové hodnoty.
„Z celkové hmotnosti produkovaných zrnin se spotřebuje na krmení zvířat 53 procent. Oproti původním zrninám však maso ztratí 57 procent bílkovin, 100 procent sacharidů a 83 procent energie. Zato vznikne množství nutričně zcela méněcenného tuku. Celý systém je tedy produkcí bílkovin z bílkovin, přitom ale s nejméně poloviční ztrátou původního obsahu bílkovin!“ upozorňuje Richard J. Barták.

Na kilo hovězího je potřeba zkrmit deset až dvacet kilo obilí nebo luštěnin. Při stejném vynaložení vody, obilí, energie a pracovní síly bychom mohli vyprodukovat patnáctkrát více rostlin. Dobytek sežere polovinu vylovených ryb či sedmdesát procent světové produkce sóji. Prasata a drůbež zkonzumují šestkrát větší množství mořských plodů než celá americká populace a dvakrát tolik než všichni Japonci. Také jim dopřáváme skoro polovinu světové úrody obilovin. Přitom: „Na následky podvýživy ročně umírá dvacet milionů lidí, kteří by se dostatečně nasytili obilím a sójou ušetřenými z krmení zbytečných jatečných zvířat. Stačilo by jíst o deset procent méně masa,“ sděluje Richard J. Barták.

Signály o neblahých následcích už existují: ceny potravin se nacházejí na dvacetiletém maximu, zásoby na padesátiletém minimu a šéf Světové banky varuje, že drahota jídla může destabilizovat některé části světa a vyvolat hladové bouře.
Hamburgery a sprcha Barack Obama by musel mít hřbet z titanu, aby unesl všechna očekávání, která na něj navalili. Škoda, že zapadla výstraha předního světového klimatologa Jima Hansena. S koncem Obamova mandátu prý skončí reálná možnost odvrátit celosvětovou změnu klimatu, jíž Hansen vtiskl tvář měst pod vodou, zániku druhů a triumfující pouště. Zpráva Livestock’s Long Shadow si jako první dokument na nejvyšší úrovni posvítila na souvislost mezi globálním oteplováním a průmyslovým zemědělstvím. Z pěti hlavních hospodářských sektorů -energetiky, průmyslu, nakládání s odpady, lesnictví a zemědělství - produkuje chov dobytka osmnáct procent skleníkových plynů. O pět procent více než doprava.

V samostatné oblasti zemědělství jsou hospodářská zvířata zdrojem až osmdesáti procent skleníkových plynů. Chov dobytka způsobuje až 45 procent všech antropogenních (tedy na základě lidské činnosti vzniklých) emisí metanu, což je plyn s dvaasedmdesátkrát silnějším efektem než CO2 v horizontu jednoho sta let a pětadvacetkrát silnějším v horizontu pětadvaceti let, a až 65 procent veškerých antropogenních emisí oxidu dusného (skleníkový plyn s přibližně 296-300krát silnějším skleníkovým efektem než CO2).

Environmentální specialisté Světové banky Jeff Anhang a Robert Goodland ve studii Dlouhý stín hospodářských zvířat vypočetli: chov hospodářských zvířat je zodpovědný nejméně za 51 procent celosvětových skleníkových plynů.
Podle Mezinárodní unie pro ochranu přírody ztratilo až deset procent ohrožených druhů přirozené prostředí vlivem chovu dobytka. Dobytek je hlavní příčinou odlesňování. Velkochovy způsobují eroze. Na chov dobytka vyplýtváme ročně trilion kubických metrů čisté vody. Kilo hovězího zalijeme 200 tisíci litrů vody, kilo sójových bobů dvěma tisíci. Čtyři hamburgery za rok znamenají vodní spotřebu srovnatelnou s každodenní sprchou a lidé z nejchudších zemí pod ní zjevně stát nebudou. K bezpečné vodě nemá přístup více než miliarda lidí, šest tisíc dětí kvůli tomu denně umírá. Profesor John Beddington je hlavní vědecký poradce britské vlády. Na loňské konferenci o udržitelném rozvoji označil rok 2030 za možný časový horizont „Dokonalé bouře“. Předpovídá souběh potravinové krize a nedostatku energie a vody (žíznit má polovina lidstva). „Dokonalá bouře“ má vznítit rozsáhlé migrace, sociální nepokoje globálních rozměrů, všeobecnou destabilizaci. Lze si představit něco takového? Desítky, stovky milionů klimatických uprchlíků, které vyženou z domovů šířící se pouště (vlivem intenzivního zemědělství v sušších oblastech) či zatopené domovy (spláchnuté slanými hladinami, vzedmutými tajícími ledovci, hurikány)?

Pokud nás bude v roce 2030 devět miliard, budeme potřebovat o polovinu více potravin, o polovinu více energie a o 30 procent více pitné vody než nyní. Nezměníme-li způsob, jakým se sytíme, narazíme na zeď a cesta podél ní povede k hladovým válkám.

Na čajíčky typu emisních povolenek či Kjóta je nejen podle klimatologa Jima Hansena pozdě. I kdyby byla přijata přísná emisní opatření, tak pokud nezahrnou zemědělství, podíl člověka na stoupání teploty to nezastaví. Včetně možných důsledků: smrti amazonského pralesa, silných hurikánů s potenciálem zničení přímořských měst, mohutného uvolňování metanu z tajících permafrostů (věčně zmrzlé půdy).

Že nejde o plané žvanění mytických ekoteroristů, potvrzují nedávné výroky představitelů nadnárodních organizací. Světová banka vydala následující doporučení: „Pokud to nezlepší společensky prospěšné oblasti ekologie a bezpečnosti potravin, měli bychom se vyhýbat financování rozsáhlých komerčních výkrmových systémů dobytka a průmyslové produkce mléka, vepřového a drůbežího masa.“

A společná zpráva OSN, Programu životního prostředí a Evropské komise z loňského června připouští: „Podstatné omezení (negativních environmentálních) vlivů bude možné jen významnou změnou stravy na celém světě, bez živočišných produktů.“

Jinými slovy, dobře informovaní představitelé nadnárodních organizací vyzývají lidi, aby výrazně omezili spotřebu masa. Mají na mysli především obyvatele průmyslově nejvyspělejších zemí, kteří produkují v přepočtu na hlavu nejvíce skleníkových plynů, tedy i nás. Nás dvojnásobně, protože Češi patří mezi největší likvidátory životního prostředí se čtrnáctou nejhlubší ekologickou stopou.

Ekoemise Vlaštovkou nad vodami zasviněnými kejdou a biocidy je ekologické zemědělství. Jeho certifikované potraviny jsou nutričně hodnotné a chutné. Dobytek nežije v koncentrácích.

Ale ani ekologické zemědělství není samospásné. Podle zprávy organizace Foodwatch (česky k dispozici díky organizaci Veronica) německé ekozemědělství stáhne emise skleníkových plynů na kilo obilí o 60 procent. Nicméně v hovězí a mléčné výrobě ekologické farmy uvolňují v některých případech dokonce více emisí skleníkových plynů než konvenční farmy. Úplný přechod na ekozemědělství může snížit emise o 15 až 20 procent. Ovšem dlouhodobým klimatickým cílem je dostat se do poloviny 21. století na pětinu. To je však s „masným“ přístupem neproveditelné. Na dosažení stejné produkce by obdělávaná půda musela nabobtnat o 60 procent, o 10 milionů hektarů. To je mimo německou i evropskou realitu.
„Nahradit obrovskou spotřebu konvenčního masa, konvenčních mléčných produktů a vajec biopotravinami nelze. Například biochovy slepic pro biovejce jsou limitovány tisíci až dvěma tisíci kusy nosnic, zatímco konvenční velkochov může mít i 120 tisíc kusů. Prostě by na to nebylo místo, chovatelé ani biokrmivo,“ říká Richard J. Barták. „Vegetariáni sice byli hybateli rozvoje ekologického zemědělství a fair trade, ovšem vegetariánství nerovná se eko- ani bio-. Takže řešením uvedeného i všech ostatních problémů je pouze snižování spotřeby živočišných potravin. Země bezproblémově uživí 50 miliard vegetariánů či 200 miliard veganů. Dle mého názoru každý, kdo mluví o ekologii a není vegan, či alespoň vegetarián, nemluví vážně, ale kecá!“ Jedlý les Za vláčnou zahradou centra osobního rozvoje Skalka 22, kousek od Máchova jezera, se do krajiny zvedá ňadro-kopec. Uvnitř té zahrady klade parta lidí na papír, který představuje pomyslný pozemek, barevné kotoučky - ty značí ořešáky, meruňky a taky rybník bahňák včetně slimákojedlých, baňatých kachen, takzvaných indických běžců. Tímhle návrhem rodového statku finišuje permakulturní kurz zvaný Design Jedlého Lesa. Učí zakládat ekozahrady a v rámci nich vede k potravinové soběstačnosti.

„Základní permakulturní myšlenkou je, že dnešní způsob zemědělství je škodlivý. Hospodaříme na půdě, která se vyvíjela řadu let, ale za posledních pár desítek je zdevastovaná a takhle neuživí lidstvo věčně. Jediná oficiálně nabízená cesta je víc chemikálií anebo genové inženýrství,“ začíná vedoucí kurzu Jaroslav Svoboda, český průkopník permakultury a ekozahradník. „Takzvaná zemědělská výroba nenabízí nic, co by oblažovalo duši. Permakultura nežádá novoty, jen respektování přírody a uplatňování základních principů a zdravého rozumu.“

Ekozahrada se děje sama. Je založena na bezúdržbovosti - zahradník to nechává na přírodě, jí vytvořené vztahy jen doplňuje. I finančně stojí celoročně míň než běžná zahrádka a nebo také vůbec nic; nadto je pestřejší a plodivější. Neprodukuje odpad, protože rostliny se sázejí tak, aby se navzájem překrývaly a hnojily půdu pod sebou. Nezůstává jalová holá hlína. Naopak zahradník si ušetří hodiny plení a litry hnojiv, protože chápe a aplikuje přírodní principy. K tomu se celoročně zajistí biostravou, případně kontinuálním přísunem otopu.

Permakulturní princip minimálního zasahování a maximální důvěry v přírodu není jen odmítnutím pachtění se za pomoci moderních prostředků. Tvoří provokující protipól uměle vyhnaným atributům naší společnosti. Když zahradník ukazuje na koruně jabloně, že nikoliv neřezání, nýbrž právě řez způsobuje příliš husté a lámavé koruny, jedná se o analogické přehození příčiny a následku, jako zachraňování novorozenců v porodnicích poté, co preventivní zásahy rodičce zastavily přirozený porod.

Samorostem je i rodový statek. Jde o minimálně hektarový pozemek, na němž se rozkládají užitečné prvky - ekozahrada, louka, sad, les. Ideou je uživit z vlastního zdroje celou rodinu, která zde trvale žije, a případné přebytky rozdat, zpracovat, prodat. Jaroslav Svoboda se o permakultuře dozvěděl během pobytu v Chicagu. V noci pracoval jako barman a přes den chodil do knihoven. Do ruky mu padla základní kniha od jejího zakladatele, Australana Billa Mollissona. Zjistil, že permakultura je pro české podmínky jako dělaná. Po návratu začal s experimenty, výsledky věšel na internet pro inspiraci. „Sami od sebe se ozývali lidé, jestli jim naplánuji ekozahradu. Začal jsem se tím živit a později rozjel kurzy, poněvadž osloví víc lidí a čas je vzácný.“ Proč zbožňujeme posekané trávníky Kromě času je výhodou ekozahrady i prostor. Lze ji založit na minimální ploše. Jeden osázený, plodivý balkon by až ze čtvrtiny mohl uživit člověka. Newyorčané by z produkce svých teras a střešních zahrádek mohli samozásobit celé město. Podle jedné studie je i ve městě pěstovaná organická zelenina zdravější než od konvenčního zemědělce z venkova.

Kromě toho by šlo odstřihnout reklamovody, farmakovody a další penězovody. Ty nás vedou k tomu, že namísto abychom si hrábli do půdy na svém balkoně či domě, raději si o víkendech zaskotačíme s novou sekačkou od Mountfieldu. Ale vnímáme stébla osekaná na centimetr opravdu jako krásná?

„Trávníky nejsou předmětem krásy, ale prestiže. Touha po dokonalém trávníku často pramení ze strachu, že zrovna moje předzahrádka bude vypadat zanedbaně, bude méněcenná, a co by tomu řekli sousedi. Přes ohromnou dřinu nejsou trávníky místy, kde by jejich majitelé vydechli, chtěli se zdržet. Zeptejte se jich na krásnou zahradu a napadne je ta u babičky, kde se plodily jabloně a bylo to tajemné,“ poznamenává Jaroslav Svoboda.
Vzedmout se a převalit Svobodových kurzů ve zmíněném centru osobního rozvoje Skalka 22 probíhá několik za rok. Lákají různorodé lidi: profesionální zahradníky, učitele (univerzitní bílé vrány), podnikatele, studenty před rozhodnutím, na jakou školu jít, starší lidi, kteří chtějí potomkům zanechat raději zdravou půdu (potažmo potravu) než konta. Lákají vlastníky pozemků i uživatele pronajatého balkonu. Nad modelem rodového statku potkávám Pražany, Brňany, dívku z Kaplice, designéra zahradních rybníčků z Uherského Hradiště a také několik Slováků (vracejících se od Doks na Slovensko).

Mají-li tihle lidé nějakou společnou motivaci, pak pocit, že civilizace se vymkla z kloubů a že já osobně se s tím něco pokusím udělat, i kdyby to mělo být jen založení ekozahrádky v truhlíku na panelákovém okně. Proměny nálady ve společnosti a otevírání se environmentálním tématům si všímá i Jaroslav Svoboda: „Ekologické zahrady ještě před pěti lety platily za výstřednost, dnes je akceptují bývalí odmítači. Ony taky protiargumenty moc nefungují. Lidé jezdí do přírody, na chalupu, a když jim nabídnete, že by jejich zahrada mohla být taky zdravá a plodivá, kdo řekne, chci radši chemické jablko?“

Ani Jaroslav Svoboda nevěří ve spásu ekozemědělstvím, neboť „kopíruje stejné vzorce, velké stroje na velkých lánech“. Budoucnost podle něj leží v menších farmách. Změna je jediná možnost, jak přežít.

V této souvislosti nelze než apelovat na zákonnou ochranu zahrádkářských kolonií. Za první republiky do nich mířili lidé rovnou z práce, procvičili tělo, povykládali se sousedy, potěšili se. A domů si odnesli čerstvou, zdravou zeleninu. Dnes jsou zahrádkářské kolonie, ostrůvky soběstačnosti a svobody, první pozemky, po kterých města drapnou, když chtějí stavět.

Co aspoň pondělky bez masa?

Intenzivní zemědělská výroba znečišťuje životní prostředí víc než průmysl a obyvatelé dohromady. Jak to, že tak gigantický problém uniká pozornosti? Vysvětlením může být rozptýlení znečištění na řádově větší ploše, než kterou zabírají průmyslové podniky. Téma je ale politicky a ekonomicky absolutně nestravitelné. Proto se na vysokých klimatických setkáních propírá oxid uhličitý, zatímco potenciálně nebezpečnější metan a oxid dusný zůstávají decentně stranou pozornosti.

Tnout do živého se pokoušejí čestné výjimky. Například švédský poslanec a bývalý poslanec Evropského parlamentu Jens Holm či Nizozemka Marianne Thiemeová, poslankyně parlamentní strany Party for Animals. V zemi Václava Klause a ministrů životního prostředí omezujících ochranu životního prostředí je to fantastická představa. Na globální úrovni je to třeba předseda Mezivládního panelu pro klimatické změny Rajendra K. Pachauri, v jehož jméně roku 2008 převzal Nobelovu cenu. Ten na listopadové konferenci v Londýně se zástupci vlád, vědy, médií a ochranářských organizací doporučil „významný a naléhavý přechod k rostlinné stravě, máme-li mít vůbec šanci předejít katastrofám. V rámci okamžitých činů (...) je omezení konzumace masa zjevně nejvýhodnější příležitostí.“

Ani kdyby to doporučoval dalajlama, žádný masivní přechod k vegetariánství, natož k veganství se konat nebude. Vhodnou osvětou, jaká probíhá v moudřejších zemích, snad lze zpopularizovat „bezmasé pondělky“ jako dobrovolný desátek přežraných bohatých ve prospěch hladovějících.

Dejme si na závěr dezert uveřejněný na webu www.ekozahrady.com. V roce 1990 utratili Američané 25 miliard dolarů za produkty na trávníkovou péči. Vysázeli 20 milionů akrů nových trávníků. Průměrné tamní město použilo na závlahu trávníků 30-60 procent veškeré pitné vody. Co na tom, že jeden metr přírodní louky obsahuje více rostlinných a živočišných druhů než kilometry zelené pouště. Jenže trávníky jsou třetí největší zemědělské odvětví na světě.
Výroba masa něco stojí Živočišný průmysl patří mezi faktory, které nejvýznamněji přispívají ke klimatickým změnám na všech úrovních, od místních po globální.

Tereza Šimůnková/MF Dnes/Kavárna 9. dubna 2011